Domov ztracených duší
Velká vichřice vyvrátí smrk z kořenů. Byl to strom, který si chlapci vždy o Vánocích na dvorku zdobili. Nic už asi nebude jako dřív. Dnes je ten pravý den se konečně rozhodnout a vstoupit do toho strašidelného domu. Pověst vypráví, že v něm žil chlápek Alexej, snad to byl vlkodlak nebo upír, a jeho bratr Adrián. Jejich otec vlastnil pekelnou továrnu na výrobu ozubených koleček a drátů. Pracovaly tam i děti a Adrián jednou uviděl, jak se jeden chlapec nebezpečně zranil. Zachránil mu život. A vše se od té doby změnilo.
1. V naší obci stojí jeden velmi podivný dům
2. A taky nejsem žádný prcek, abych se bál strašidelných historek
3. A tak jsme se vydali do toho domu
4. Náhle jsem uslyšel zvláštní zvuk z horního patra
5. „Budeme si hrát?“ Vyprskl ten cizí kluk
6. Kdo by se duchů bál?
7. „Neotvírej to!“ Postavil se před dveře Vojta
8. „Ty jsi příšera!“ zlobila se stále Amálie. „Jsi duch a jako takový jsi příšera
9. Pracoval tehdy ve skladu v továrně na ozubená kolečka
10. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Co všechno teda byla pravda?
11. A vydala se s námi znovu po schodech až do sklepa.
12. „Amálie, proč seš tak protivná?“ zeptal se Vojta
13. Tentacles mluví! Tentacles mluví?
14. Ne všechny děti se uzdravily.“
15. „Tady je ruka!“ vypískl Vojta.
16. „Protože to ve skutečnosti není žádný obrázek,“ řekl moudře Vojta. „Jsou to oni. Jsou to ty děti!“
17. „Čeňku!“ vykřikl jsem. „Já vím, že jsi tady.“
18. Vojta se na mě důležitě podíval. „To by mohla být stopa!“
19. Vzal jsem tu hadrovou panenku do ruky. „Vojto!“ vykřikl jsem.
20. „Musela to být hrozná továrna,“ řekl Vojta.
21. „Jak jim pomůžeme?“ zeptal jsem se.
22. Jenže to nebyl popel. Zase to byla panenka.
23. Tohle je asi nejzapeklitější oříšek, co tu byl. Co s tím mám dělat?
24. „Život není tak jednoduchý, jak si představuješ.
25. Poslouchal jsem s napětím, co se ještě horšího mohlo stát!
26. Na dvorku nikdo nebyl, zato náš smrk stál, jako by se nikdy neskácel!
Slova autorky:
Co jsem textem hlavně zamýšlela:
Primárně mi nešlo jen o hororový příběh, ale spíš s určitou dávkou tajuplnosti říci dětem spoustu důležitých věcí. Zejména, že celou lidskou historii si nežijeme „stejně“. Byla období, kdy děti neseděly u počítačů, ani nepobíhaly vesele venku, ale musely pracovat třeba v továrnách.
Píšu o síle svobody slova a rozhodnutích, i o moci sourozenců, kterou spolu sdílí. O úžasné Amálii Mánesové, která se díky konvencím 19. století nemohla zcela uplatnit, jak by chtěla, a celý svůj život obětovala pro své bratry; zejména pro Josefa Mánesa.
Píšu o tom, že svět není černobílý: i dobrá myšlenka může být zkalena špatnými skutky. Jako v případě, kdy majitelé honosné vily, Adrián a Alexeja, chtěli pomáhat nemocným dětem, aniž by tušili, co se děje za zdmi sklepení. Člověk by neměl jen slepě důvěřovat, ale mít pořád oči otevřené. Vědět, odkud pocházejí věci a kam putují mé peníze.
Svět není černobílý ani v charakteristice osob: ani „strašidlo“ nemusí být zřejmým zloduchem. Něco ho může táhnout k temnu, ale stejně tak v něm může být skryto spousta dobra. Ke každému si je potřeba najít tu svou cestu
A ano, nejvíc je to pocta pro Amálii Mánesovou.
Stejně tak aby děti pochopily, že obrazem se dá říct mnohem víc, než by je na první pohled napadlo.
Martina Boučková