Psaní příběhů mě upřímně baví

Vklouznu do nich, ani nevím jak. Sedím u počítače, ťukám do klávesnice a potutelně se směji. Pravděpodobně došlo k něčemu humornému. Nebo že by byl k tomu jiný důvod? Možná jsem to, jako autorka literárně utržená ze řetězu jedné ze svých postav v danou chvíli pěkně slovně natřela? Inu, může se stát. Nakonec si to třeba ta postava zasloužila? 🙂

Martina Boučková

“Tak dlouho se mi motal pod prsty, až zakopnul o odstavec a propadl se do propasti, ze které ho nevytáhnou ani dlouhá souvětí. Stáhla se mu kolem krku tlustá dějová smyčka … A pokud bude mít štěstí, možná mu někdo pomůže svým vstupem s nenadálým zvratem … Stát se totiž může cokoliv.”

Moje samostatně publikované knihy

Dále můžete mé texty nalézt v různých antologiích, sbornících a na webu.

Při příležitosti předávání výročních cen nakladatelství Albatros jsem měla tu čest získat cenu za třetí místo za nejlepší původní dílo za rok 2022, za knihu Kačenka a rytíř ze Lhotky.

Martina Boučková, Kačenka a rytíř ze Lhotky

Fotogalerie

Martina Boučková, Deník zoufalé třicítky

Martina Boučková, Tajemství dědečkova deníku

Martina Boučková, Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka

Inu, podle všeho bych to měla být tedy já, autorka, která vstupuje do příběhu a stává se jeho součástí.

Třeba jako blízká divačka, jež nahlíží do všech komnat a myslí postav, naslouchá jejich rozhovorům, vnímá jejich smích a pláč. A kolikrát jim chce pomoci. Nebo nějakému vykukovi škodolibě hodit pár klacků pod nohy. Ale také se mohu sama stát postavou v propletenci děje. Jednou, vícero, i když třeba jen na chvíli.

Nakonec – kdo ví – možná spíš záleží na nich samotných, než si myslím. Někdy se nestačím divit, do kterých zákoutí příběhu mne zavedou. Co mají za lubem! Kam to vše dospěje? Že by si postavy nakonec žily vlastním životem a jen mi dovolily, abych o nich podala svědectví? A přitom si celou dobu bláhově myslela, že jsem to já, kdo třese jejich osudy?

Kruci, to by byl dobrý příběh! Napsat knížku o tom, jak si autor myslí, že sám tahá za nitky svých postav, zatímco ony mění jeho. Asi to bych to měla udělat.

Nicméně, ve výsledku jde hlavně o to, abyste se dobře bavili. Tak si to, prosím, užijte.


Příběhy

,

Knížku o opravdovém holčičím přátelství může číst kdokoliv – Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka

Martina Boučková, Já a Anastázie, Fragmet

…Vzpomínky jsou důležité. Na nich se dá stavět. Děda je nazýval stavebním kamenem života. A taky je přirovnával k pavoučí síti. Vždycky to vysvětloval tak hezky. Já to nebudu umět podat úplně přesně, ale bylo to asi takhle: Se životem je to stejné jako s pavoučí sítí. Pavouci splétají nitku po nitce, z jednoho konce větve na druhý, dokud z toho nevznikne celé to jejich umělecké dílo. Podobně naše prožitky se skládají jeden za druhým. Při pohledu zpátky se změní ve vzpomínky. A celá upletená síť pak vytváří náš celý život. Jeden velký příběh. (…)


LOVID aneb Láska za časů covidu

Vtipný a romantický příběh pro YA čtenáře, odehrávající se v době,kdy studenti byli doma na online výuce. Takže se vstávalo třeba i pár minut před začátkem hodiny. Rozcuchaní, v pyžamu… Ani na druhé straně kamery často učitelé nevypadali jako ve škole. Rodiče Lucky (16) dostanou nápad: škola a home office bude z chalupy, internet tam funguje. Pro Lucku nejprve pohroma: Na konci světa se jí být nechce. Sblíží se tam však s Filipem a začne se jí tam líbit. O dům vedle ale bydlí Nicky, která se jim bude snažit jejich lásku zničit. Jak to nakonec dopadne?


.

Království loutek – fantasy příběh

.

Po ztroskotání korábu zahyne vládkyně Mirabilis; přežije jen vládce Imperius se dvěma strážemi.

Prvoplánová vina padá na obří chobotnici. Imperius těžce nese ztrátu své ženy, stejně tak jeho synové, dvojčata Honorus a Avarus. Jeden se více opře do vzdělání, filozofie a dalších vědních oborů, druhý je ovládán hněvem a chutí po pomstě. A ačkoliv – kdyby si dal práci – neboť důkazy mluví jinak, vnitřní bolest, nenávist a touha po pomstě spolu s radami toho, který jen využívá příležitost, aby získal moc, ho slepě vedou k ničivým závěrům. S královstvím to nevypadá dobře. Ale snad má ještě naději.

Dětské dobrodruhy baví TAJEMSTVÍ DĚDEČKOVA DENÍKU

Martina Boučková, Tajemství dědečkova deníku, knížka pro malé dobrodruhy

…Naši se mají. Zatímco oni si odletěli na Kefalonii, já jsem musel zakotvit u babičky Vodněnky v Přelouči. Moje babička, které na hlavě roste cukrová vata, se jmenuje Albína Vodněnská. Tak se totiž jmenovala i moje mamka za svobodna. (…)


Pro ty, kteří se umí zasmát sami sobě je tu DENÍK ZOUFALÉ TŘICÍTKY s podtitulem PLETLA SVETR PRO TUČŇÁKA

Deník zoufalé třicítky, Martina Boučková

…Ale ani Luděk nebyl o moc lepší. Tomu jsem z časových důvodů vlastně ani nestihla podlehnout. A to jsem měla namále. Neseděl sice u počítače ani neutrácel peníze za kamarády, ba naopak ‒ dokonce mě vzal i ven! Nekecám! Byly to nádherné tři týdny do doby, než jsme ruku v ruce procházeli Fáblovkou a on pak náhle zastavil u prokopnutých skleněných dveří polepených pomačkaným kartonem a s přeškrtnutým nápisem Nonstop, na kterém byla tlustou lihovkou opravena otvírací doba.

Nejprve, že by si potřeboval odskočit. Později proběhl už jen velmi krátký rozhovor. Pamatuji si to přesně. Jako by to bylo včera. Tolik vášnivé, až erotické pozornosti, co obratem věnoval všem těm blikajícím světýlkům, mně za celý ten krátký vztah nedopřál ani jednou. Možná jsem se měla omotat řetězem vánočních světýlek zapojených do zásuvky a pak by se nejspíš mamka těch vnoučat dočkala. (…)


Past na sňatkového podvodníka

Past na sňatkového podvodníka

Prchá od ložnice k ložnici, avšak nikdy s prázdnou. Říká si Leon, Tomi, Andreas, David… Má řadu jmen, ale ani jedno není pravé. Snadno okouzlí každou ženu. Jenže se mu poslední dobou nedaří a spolehnout se dá snad jen na Murphyho zákony. Peníze mizí rychleji, než by si přál. Když pak v naději, že narazil na zlatý důl, rozehraje před Hankou svůj taktický šarm, nemá ani páru, jaká ho čeká dřina. Hanka se totiž zapřísahala, že už nikdy žádného chlapa nechce. Na druhou stranu: Nestál by právě tenhle za hřích?

S knížkami je svět krásnější, než by byl bez nich. Martina Boučková

Příspěvky

Vysvědčení. Jenom růže nestačí.

Pamatuji si, jak mi ještě v květnu připadalo, že to bude trvat celou věčnost, než konečně začnou letní prázdniny. A potom ty dny před koncem pololetí byly tak přeplněné písemkami a zkoušením a já se na ně musela pořád připravovat! Měly jsem tak málo času na naše průzkumné cesty a přitom...

Pokračování: Bude se ještě Marek pamatovat na kamarádky z budoucnosti?

Pan školník se usmál a se zvednutým obočím dodal: „Tak to asi nebude tak jednoduché. Od té doby uběhla pěkná řádka let. Marek bude nejspíš dnes už pán v letech. Zatímco ty ses s ním rozloučila před pár minutami, pro něho uběhlo několik desítek let. A možná si na tebe nebude...

Pokračování: Nebyl to jen sen?

A už jsme byly zpátky. Čas na hodinách na mobilu nás obě překvapil. Neuběhla ani minuta. Jako bychom nikde nebyly! Je to vůbec možné?...

Pokračování: Na památku z minulosti do budoucnosti

Marek na ni zíral s úžasem. Otáčel ji na obě strany. Pak vytáhl z kapsy svou jednu korunu. Na jeho minci klečela žena, po boku měla rýč a sázela malý lipový stromek. Na mé koruně pod velkou číslicí byla vyobrazena jen svatováclavská koruna...

Pokračování: S pravdou ven

„V budoucnosti už ano. Proto mám na sobě tohle oblečení a někdy se tváříme, jako když nechápeme, co říkáš. Ale mám ještě jeden důkaz, počkej. Ukážu ti to,“ uvědomila jsem si...

Pokračování: Kamarádi do útulku nepatří. Mise ještě není u konce

I když se to napoprvé nepovedlo, tahle výprava za hledáním psiskova páníčka se mi moc líbila. Tohle není jen tak lecjaká věc! Takovému psímu škvrněti se musí najít domov stůj co stůj. A kdo jiný by to mohl dokázat, než právě tahle naše bezvadně sehraná parta. Dost možná by Haryka...

Pokračování: Jak pátrali po psím páníčkovi

sem překvapená, že existuje nějaká kniha, ve které jsou uvedená všechna telefonní čísla lidí ve městě. Rozhodně je to geniální nápad a měl by se zavést i u nás...

Pokračování: Jaké tajemství skrývá lístek v ruličce?

Zatím jsme všichni dorazili na náměstí. A opravdu! Byla tu spousta lidí, kteří tleskali a něco vykřikovali. Vpředu na schodech oprýskaného divadla stál člověk s tlampačem a něco všem říkal. Když domluvil, lidé vytáhli z kapes klíče, dali je nad hlavu a začali s nimi cinkat...

Přeji příjemné čtení a dobrou zábavu. Martina Boučková

error: Content is protected !!