Šílená babička: Rodiče si nevybereš, někdy se před nimi ani neschováš
Rodiče si nevybereš, někdy se před nimi ani neschováš. Lucka potřebuje o prázdninách pohlídat děti. Ideálním řešením by mohla být babička. Jenže tahle není jen tak ledajaká. Své mládí strávila v době, kdy hippie zažívalo největší boom, a květinové rebelské dítě v ní zůstalo. Navíc s sebou přitáhne psa, bígla Vencu. Děti si s ní užijí spoustu legrace a Lucce nejspíš naskáčou nové vrásky. V ohrožení je totiž vše, včetně současného Lucčina vztahu. Ale coby, vždyť nakonec ten její není jediný chlap na světě…
.
Přečtěte si celou recenzi na Báry blogu zde: Knížka je takovou tou prima oddechovkou, která vás příjemně pobaví, dobře se čte a rychle utíká.
I když je příběh knížky Šílená babička vyprávěný z pohledu Lucky, která má dvě děti, praštěnou matku a přítele, dalo by se říct, že je hlavní hrdinkou je právě její matka – babička Lucčiných dětí, která je energická, veselá, všude je jí plno a zdá se, že se ničeho nebojí. Její svéráznou povahu Lucka možná zdědila, ale snaží se jí spíš v sobě potlačovat a být zodpovědnou ženou se stabilním vztahem. A to by se možná dařilo, kdyby si nevybrala přítele, který jí sice od začátku dává najevo, že na vážný vztah není stavěný, ale ona si bůh ví proč pořád myslí, že on si to rozmyslí. Ten chlap je ale pěkný mizera, a každá čtenářka se zaraduje, když se do toho vloží babča svým svérázným způsobem a dceři pomůže ukázat, co je ten její šamstr vlastně zač. Spíš než šílená bych řekla, že je tahle babička bláznivá. Takovým tím sympatickým veselým způsobem, kdy si řeknete To si někdo umí užívat života! Hlavní ale je, že i přes divočiny, co vyvádí, má stále na mysli svá vnoučata a dceru, a dělá co může, aby byli všichni spokojení, šťastní a v pořádku.
Další recenze na daramegan.cz:
.
“Autorčina kniha Šílená babička je napsána svižně a hlavně vtipně, ale ne takovým tím způsobem, kdy se autor snaží být vtipný za každou cenu, což jsem velmi ocenila. Vše je nenucené, vše odsýpá a možná vám přijde, že všichni hrdinové jsou obyčejní lidé, co by klidně mohli bydlet vedle vás v bytě. Já nad tím přemýšlím, jestli náhodou nějakou takovou babičku nemají sousedi nade mnou, protože v létě mi také tekla voda na balkon.
Šílená babička je knihou, která nepotřebuje víc popisu, více slov. Potřebuje maximálně tak zviditelnit, aby se dostala k co nejvíce čtenářům a čtenářkám, které se chtějí pobavit, přečíst si knížku, u které se zasmějí a odreagují. Těšte se nejen na humor, ale také na dojemné chvilky a na Vencu, hlavně na jeho stávkování ve vlaku.”
Jmenuji se Lucka, jsem rozvedená, mám dvě děti a potřebuji někoho na třítýdenní hlídání, a tak…
.
Své mládí strávila v době, kdy hippie zažívalo největší boom, a ačkoliv ho prožila za železnou oponou, stejně se horlivě snažila, aby v ní to květinové dítě zůstalo. A to napořád.
Celé své dětství a dospívání jsem tím trpěla. Moje mamka chodila v batikovaných tričkách i na mé třídní schůzky a v podobném úboru jsem ji vyzvedávala na policejní stanici poté, co ji zatkli za napadení orgánu. Faktem je, že se vydala s bandou puberťáků demonstrovat proti nějakým jatkám kdesi v Horní Dolní. Tato přírodní děcka s dredy a rasta copánky byla připravena na pokojné setkání, které současně streamovala na sociální sítě, aby bylo hned jasné, kdo je hodný a kdo zlý. Někteří si nasadili věnečky z pampelišek, jiní průbojnější se dobrovolně připoutali těžkými řetězy k ohradám. Jenže moje mamka je vehementně
burcovala k větší aktivitě a hrubému vzdoru vůči nadvládě síly. „Na hrubý pytel hrubá záplata. A kdož jsi bez viny, hoď kamenem!“ křičela a pak mrskla po policejním voze jedním příhodným kusem žuly.
Asi tuto ustálenou frázi dobře nepochopila, protože těch jejích hříchů bych jen já osobně mohla napočítat nespočet. To by se nesměla podívat na kámen ani přes černá skla z dálky. Natož aby jej brala do ruky a házela s dalším pokřikem: „Policejní brutalita! Policejní stát!“ A to sotva přijeli.
Typické znaky šílené babičky
Odložte stranou představy o klasické ideální babičce, která má doma naklizeno, napečeno, oblečení ve skříni poskládané do pravidelných komínků, nikde ani smítko prachu, s vnoučaty vzorně procvičuje násobilku a o jejich rodičích mluví vždy s úctou.
Na každém člověku se něco najde, u babiček nevyjímaje. Možná ta vaše má doma opravdu naklizeno a napečeno, ale zato na balkóně čadí jednu cigaretu za druhou. Nebo na autobusové zastávce či v supermarketu cíleně oslovuje neznámé lidi s byť na první pohled nenápadnou větou, jako třeba „To máme ale hezké počasí“ nebo „Nevíte, kam dali ty kočičí konzervy v akci?“, aby následně zapředla dlouhý rozhovor, z něhož je nesnadné se vyvléknout. A to se stejně většinou ani nedostanete ke slovu.
Nebo vám dennodenně volá jen proto, aby vám oznámila, jak je to hrozné, že si ani nevzpomenete, abyste sami zavolali. A třeba to nakonec máte úplně jinak. Možná doopravdy máte dokonalou babičku, co se přes plot i pro pírko ohne! Ve sklepě má plné regály domácích kompotů a marmelád a ve skříňce sušenky a čokolády, aby rozmazlovala vnoučata. Její den má jasný řád, který se dětem snaží vštěpit se stejnou pečlivostí a láskou jako k sobě samé.
Ale stěží máte takovou, jako já, to bych se teda divila!
Předně babička mých děti, čili moje mamka je vždy plná energie. Zatímco já jsem často už odpolko utahaná jako kotě, tak to ona ani náhodou! Nevím, jestli jsem ji vůbec kdy viděla unavenou, vyčerpanou, grogy. Nejspíš asi nikdy.
Pořád srší optimismem. Nikdy si nestěžovala, že by k ní byl někdo nespravedlivý. Pokud se něco dělo, co by jiný nazval křivdou, tak ona v tom viděla buď vlastní chybu, nebo prostě ani nic špatného nezaznamenala. Brojila proti nespravedlnosti, to ano, ale té, která se dostávala druhým. Tu vnímala velmi zřetelně, k sobě ne. Nebo si na to aspoň nepamatuju.
.
Nikdy si nic neplánuje. Podle ní má člověk žít přítomností. Plány vedou akorát tak ke stresu a zklamání. A taky omezují lidskou schopnost jednat v každé situaci, jak si sama žádá. Nehledě k tomu, že každé plány zabíjejí intuici.
Není potřeba pořád uklízet, vytírat, prát, dezinfikovat. Promarnit den se dá i jinak, ale lepší je si ho užívat naplno. Pokud je potřeba zpomalit, najít správnou cestu, uvolnit se, od toho jsou pravidelné ranní meditace, kde se setkává se šamany, všehomírem a dalšími jinými imaginárními přáteli.
Ale co si na ní fakt cením nejvíce, je její kuchařský um. Razí totiž heslo, že láska prochází žaludkem. Nejlepší lívance byly vždy od mé mamky, stejně jako cokoliv dalšího, co uvařila, a i proto, že já to vařit nemusela.
Seznamte se s:
Ukázka z knížky: Moje mamka si totiž pořídila psa… Nic nám o něm neřekla. Nebo možná jo, akorát já to evidentně špatně pochopila. Neptala se a přijela rovnou s ním. Jenže jednou…
Volné obrázky z pexels.com