-
Šílená babička – šílené obrázky, recenze a zajímavosti
Obrázky, které jste mohli vidět na facebooku. Pro zlepšení nálady Úžasná recenze vyšla na blogu idnes od Aleny Bureš, kousek níže a celé zde. Šílená babička prostě dokáže zvládnout skoro cokoli, ale vždycky tak, že to okolí bere jako klad a věc pozitivní. Okolí – s výjimkou její vlastní dcery. Ale protože dcera ani maminka nejsou zabedněné a nejsou ani ploché literární postavy, nakonec dokáží vždycky nějak přijít na to, co je správné a co už je moc. Nebo málo.Pokud jsme na začátku měli pocit, že maminka jde své dceři poměrně silně na nervy, protože její přítomnost se dá přirovnat k některé z přírodních katastrof, pak závěr nás nenechá na…
Mohlo by se vám také líbit
Venca ze Šílené babičky
“Jakou příchuť, babi?”, aneb když vzala vnoučata na nákup
-
Beseda v Kolíně 7. března 2024
Ve čtvrtek 7. března jsme byly já a Jindřiška Kracíková na "dvojbesedě", tentokrát v Kolíně ve velmi příjemné atmosféře tamní městské knihovny.
-
“Jakou příchuť, babi?”, aneb když vzala vnoučata na nákup
Tuhle byly moje děti s babi nakupovat. Janča táhla vozík, Vojta držel lístek se seznamem, který si sám vzorně psacím písmem připravil jako úkol do školy, který po něm o prázdninách nikdo nechtěl. Takže první slovo bylo dokonalé, jako předtištěné. Další pod ním - řečeno hantýrkou běžného uživatele počítače - začalo velký fontem a končilo výrazně menším.
Mohlo by se vám také líbit
Šílená babička – šílené obrázky, recenze a zajímavosti
Venca ze Šílené babičky
-
Pamatuješ si, jaká byla tvá oblíbená dětská knížka?
-
Venca ze Šílené babičky
Toto je Venca. A Venca je bígl. Proč na to takto upozorňuji. Mno, lidé říkají, že co se hlídání týká, jsou tu dva zásadní rozdíly. Jednak lidé mají psy a druzí mají bígly. Normální pes hlídá a my zase pro změnu musíme hlídat Vencu, abychom něčeho nelitovali. Venca má totiž svou hlavu. Při poklepání to v ní pěkně duní, přičemž on se celou dobu blaženě usmívá. Je šťastný. Možná by řekl i “dále”, kdyby to bylo možné. Abychom mohli nahlédnout dovnitř a pochopili, proč je to takový trdlo. Nebo se podívali na jeho sny. Na vzpomínky, na lidi, co má rád. A taky na dětství, které bude nejspíš někde hluboko…
Mohlo by se vám také líbit
“Jakou příchuť, babi?”, aneb když vzala vnoučata na nákup
Šílená babička – šílené obrázky, recenze a zajímavosti
-
Skrytý hudební talent – nové příběhy hrdinky z Deníku zoufalé třicítky
Před nedávnem jsem četla článek o tom, jak jsou dnešní lidé zhýčkaní a jak strašně s nimi jejich děti a domácí mazlíčci manipulují. To teda už z principu musím popřít. Jednak já děti nemám. To, že je nemám, je vedlejší. Nebudu to tady rozebírat, protože co kdyby si tento můj příspěvek přečetla mamka a pak mi večer bude volat: „Ale Leničko, já ti to pořád říkám. Musíš se líp voháknout. Pokud budeš chodit do práce jen ve vydojeném triku a riflích, nikdy se vnoučat nedočkám.“ Předně:
-
Jak jsem volala opraváře – nové příběhy hrdinky z Deníku zoufalé třicítky
Jednou mi mamka řekla, že mít doma chlapa, je výhodné i z toho důvodu, že pokud se něco rozbije, on by to mohl opravit. Skvělé. Akorát nemám tušení, kde to vyčetla, neboť ani táta nikdy nebyl žádný kutil Tim. Zato uměl výborně organizovat práci! A možná i to se počítá, protože výsledky vždy stály za to! Moc dobře si pamatuji, když se rozbil šicí stroj, jak brilantně mamku instruoval, kde má jaký šroubek povolit, aby mohla odklopit vnější plasty, odkud pak stačilo jen vytahat chuchvalce prachu, a následně na přesná místa kápnout olejíček. Ano, takhle můj táta mamce spravil šicí stroj.
-
Svatba sestřenky Jitky – nové příběhy hrdinky z Deníku zoufalé třicítky
To byl zase víkend! Přesně takový, co by si zasloužil zresetovat a zkusit to s ním raději pěkně znova od začátku. A to jsem si plánovala, jak budu krásná a společensky na úrovni. A že když bude jídlo zdarma, nebudu se cpát, jako bych týden předtím nic nejedla.
-
Mé knížky působí tak věrně, jako by odrážely skutečné příběhy a život
ROZHOVOR – MARTINA BOUČKOVÁ Spisovatelka Martina Boučková se představila jičínské veřejnosti v rámci akce festival dětské knihy Šotek v sobotu 20. května 2023 ve Valdštejnově muzeu a mincovně. Mimo jiné uvedla knihu Tajemství jičínského orloje aneb Neuvěřitelné dobrodružství Terezky a Honzíka. Jsem rád, že neodmítla nabídku na rozhovor. *** Jste úspěšná autorka řady knih, jaké byly vaše literární začátky? Psala jste už jako dítě školou povinné? Ano, psaní se věnuji už od dětství. Mou první knížku jsem napsala někdy ve druhé třídě; byla ze školního prostředí v modrém sešitě bez řádků, které jsem dolinkovávala později, když už tam byl text. O chlapci, který si kopal do míče a ten se…
-
Pod lampou největší tma
Uběhl měsíc, ale stále nebyl Mendaceurus nalezen. Lidé už ani nedoufali. Avarus se po tu dobu vydal na cestu sebezpytování. Snažil se všem domácnostem, které přišly o otce, co nejvíce pomoci. Každá jednotlivá rodina od něho dostala omluvný dopis a vysoký obnos peněz, který odpovídal zhruba desetiletému platu, jenž by dostávala hlava rodiny, kdyby žila a chodila dál do práce. Takto přišel o většinu dědictví po matce.
-
Odhaleni ze stínu před světem
Pulchram hrůzou nemohla ani dýchat. Plameny se jí odrážely v očích jako v zrcadle. Podívala se směrem k Honorovi. Mával, aby se přidali. Pro ostatní museli při odchodu z náměstí vypadat jen jako skupinka zadržených, které odvádí palácová stráž. Přesto stále ze strachu uhýbali před ostatními pohledem. Až teprve v dálce se zastavili pod korunami stromů, aby vydechli.
-
Když nemoc pohltí celou zem a uzdravení nalézá jen v pomstě
Byl to skutečně zvláštní výjev. Slunce právě zapadalo a zlatorudá paleta se rozlila po obzoru. Postavy unavených, sehnutých a špinavých mužů pomalu kráčely a jejich siluety vypadaly z dálky jedna jako druhá. Proti světlu jim nebylo vidět do tváře a žádné z dětí, které se z hlavního města rozeběhlo směrem k zálivu Temného rytíře, tak nemohlo poznat svého otce. Cestu do bitvy šli téměř dva dni, zpátky jim už nikdo nezavelel, aby se zastavili a odpočinuli. A tak se belhali, zbraně táhli za sebou jako kus hadru, podobně jako své údy, kdy se prsty rukou téměř dotýkali zeminy.
Mohlo by se vám také líbit
Pod lampou největší tma
Nevyzpytatelné cesty zmařených rozhodnutí
Skládačka k obřímu monstru nevídaných možností
-
Krvavá bitva pýchy a zaslepenosti
Rána na Tempestatibově hlavě se brzy zacelila. Šamanský léčivý um byl k nezaplacení. Zranění se většinou snadno zahojí, těžko ale se se vším vyrovnává mysl. Tolik práce a úsilí! A pak v jednom okamžiku přijdou o všechno. Nemohou si vyčítat, že by snad šlo o chvilku nepozornosti. Chyba není na jejich straně! Je těžké předsouvat si: „kdyby...
Mohlo by se vám také líbit
Nevyzpytatelné cesty zmařených rozhodnutí
Skládačka k obřímu monstru nevídaných možností
Bratři jiných očí
-
Království loutek
„Víš, co je to časový paradox?“ Tempestatibus ztěžka zvedl hlavu ze země. Krev z rány na hlavě už přestala téct. Zabarvila mu jen část tváře a vytvořila pod jeho vlasy drobnou kaluž. Hlava ho stále bolela a vstát sám o sobě nemohl, protože jakmile se jen trochu nadzvedl, měl pocit, že se celý svět točí jako na centrifuze.
-
Nevyzpytatelné cesty zmařených rozhodnutí
Avarus už několik dní čekal na zprávu od Notitiae, která ale nepřicházela. Začínal mít obavy, že špeh ztroskotal a mise nebude tedy úspěšná. Netrpělivě až vztekle toužil po každém řádku, ve kterém se dočte, jak jeho hloupý bratr se bláhově prochází džunglí a opuštěný uprostřed divočiny podléhá smrtelnému zranění. Je rozerván jaguárem nebo uškrcen zelenou anakondou či je napaden kmenem lidožravých divochů.
-
Překvapení na konci světa otvírá další stránky knihy života
Vypustil člun a složil ho do batohu. Stejně tak sklidili i ostatní věci a zbytky masa odnesli na kraj lesa. Prostudoval si mapu, kudy se má vydat. Pro nezasvěcené mohla být na první pohled zhola nesrozumitelná, ale víceméně se skládala jen z azimutů a čísel, k nimž potřeboval svou buzolu, aby se mohl vydat správným směrem. Nejprve ale zamířili k řece, kde předchozího večera Honorus ulovil kapybaru, protože se zde nacházela pitná voda. Naplnili si měchy, Honorus se rozhlédl po krásné rozmanité zelené krajině,
-
Cesta do jižního kontinentu se špehem v patách
Acumen se brzy v balonu nudil. Bylo to sice zpočátku vzrušující dobrodružství, ale po několika hodinách se přejedlo a Acumen potřeboval nějakou aktivitu. Nejraději by se nechal přivázat provazy ke spodku koše a houpal by se ve vzduchu v jakési nebeské houpačce. To mu ale dovoleno nebylo. Stejně tak, aby se vykláněl z koše, skákal nebo zkoušel dělat kotrmelce, jak daleko se zasekne.
Mohlo by se vám také líbit
Pod lampou největší tma
Nenávist se snadno druží a sílí s každým člověkem
Odhaleni ze stínu před světem
-
Vzhůru k oblakům cestou za nadějí
Avarus si zrovna četl zprávu o dalších krocích ve výrobě mechanického stroje. Zatím vše pokračovalo podle plánu. Následně vyzval dva zbrojnoše, aby zkontrolovali, zdali chýše, jak nazval Pulchramin příbytek, je již vyklizená, a po té ji podpálili, aby nezůstalo ani památky po takovém drzém porušování zákona.
Mohlo by se vám také líbit
Království loutek – Úvod
Nenávist se snadno druží a sílí s každým člověkem
Království loutek
-
Geniální plán, zlá myšlenka a spiklenecká odveta
A tak není divu, že stejně tak bez vyzvání vstoupil do tmavých komnat alchymisty Mendaceura. Seděl právě u stolu, na němž měl rozloženo na několik tlustých knih a obrovskou anatomickou mapu. Na každém rohu stolu stála jedna lampa a rovněž jich měl na železných řetězech různé délky několik dalších zavěšených. Světla házela prolínající se kružnice přes zažloutlé papíry.
-
Bystrost a důvtip se malým nevyhýbá, od Velkých někdy zbytečně očekává
Honorus ale neměl v plánu vyslat jen tak nějakou výpravu. Když seděl u otcova lože a držel ho za ruku, přemýšlel o tom, co všechno si bude muset na cestu připravit a jak se nejlépe dopraví do cíle. Musí si všechno pečlivě naplánovat, protože vydat se sám, může být vskutku nebezpečné.
Mohlo by se vám také líbit
Krvavá bitva pýchy a zaslepenosti
Bratři jiných očí
Pod lampou největší tma
-
Pokud existuje lék na neznámou nemoc, jen jeden se za ním může vydat
Po měsíci téměř marného pátrání po Tempestatibovi se blížila další oslava. Tentokrát se na náměstí Hrdinů zapomenuté války stavěla socha rytíře Bellatora. Při odhalování sněhobílé figury v nadlidské velikosti hrála místní kapela. Lidé mávali mávátky a cítili se být šťastní a poctění. Protože nebylo možné téměř z žádných zdrojů čerpat Bellatorovu podobiznu, jeho tvář velmi nápadně připomínala Avara.
-
Nemilé překvapení je součástí náhody nebo úmyslu zamést stopy?
Honorovy pochybnosti, že bude moci zabránit masakru, rostly nebývalou rychlostí. S každou další zprávou a zejména s návštěvou dílny ztrácel půdu pod nohama. Musel však uznat, že ještě nikdy dříve nebyl svědkem něčeho tak monstrózního, gigantického a pyšného. S obdivem sledoval, jak lidstvo bylo schopno bez čar a kouzel vystavit pyramidy, po jejichž boku pak kdokoliv vypadá jako nepatrný červ.
-
Skládačka k obřímu monstru nevídaných možností
Všichni postupovali až na konec chodby, kde byly za pomoci mechanického výtahu na kladkovém principu svezeni do hlubokých sklepení, odkud se táhla příkrá dlouhá tmavá chodba, letmo osvětlená několika plynovými lampami, ještě velmi hluboko dolů až do nejzazších prostor: dílen na výrobu obrovského stroje.
Mohlo by se vám také líbit
Království loutek – Úvod
Geniální plán, zlá myšlenka a spiklenecká odveta
Království loutek
-
Satirický příběh: Jak nevidět dějiny objektivně, když jsme jejich součástí
V roce 2020 jsem napsala satirický román, který se snad jednou také dočká svého vydání. Ale zde alespoň zatím jedna ukázka: Naše rodina byla odjaktěživa spjatá s Texlanem Všichni si jistě pamatujete, jak si osud nebo chcete-li politické změny a chlad studené války s tímto podnikem zažonglovaly. Některé věci prostě nešly ovlivnit. V náš neprospěch. Firma v průběhu své existence několikrát změnila název. Nejprve to byl Voříšek a syn. Následně po zastřelení otce Voříška v průběhu květnových zmatků v roce 1945 a po spravedlivém zatčení syna kolaboranta a vykořisťovatele v roce 1948 se přejmenoval na Textilní závody Československo-sovětského přátelství. A pak znovu po dalším spravedlivém zásahu z vyčpělosti perestrojky, po sametové revoluci a oblíbené sociální hře zvané…
-
Penzion pro zoufalce – ukázka z knihy Past na sňatkového podvodníka
Vašek zaplatil hotově. Nechal i vysoké dýško, na což nebyl číšník Matěj zvyklý, a proto chvíli rozpačitě váhal, zdali to není nějaký chyták. Sledoval bankovku na talířku a nakonec po ní prudce chňapl, jako by byla na provázku. Hned za skleněnými dveřmi si ji s Matějem starším, jeho otcem, proti světlu nevěřícně prohlíželi.
-
Soutěž o humorné knížky pro ženy. Smějte se spolu s námi
Byli jsme tu asi měsíc, když jsem si ve svém bio záchvatu kvůli tomu, že se mi můj mozek přiotrávil čerstvým vzduchem, vedle zahrádkářského maniakálního ataku pořídila také zvěřinec. K několika slepicím přibyl jeden páreček do králíkárny. Teď máme devět plných kotců. Kdo by to zabíjel! Dále štěně, které jsme vypiplali v mazaného psa, jemuž se vždycky podaří upláchnout a vrátit se hladový po pár dnech. A pak máme kozu, která měla původně dávat mléko. Na základní škole jsem evidentně nedávala při přírodopisu pozor, protože jsem neznala odpověď na otázku, proč tedy nemáme od kozy nic. Jestli to je tím, že ji neumíme podojit (a typické klasické hlášky, že jí to mléko…
-
Podezřelých víc než dost – 2. místo ceny Havran 2021
Mezery ticha rušily údery do oken. Studené kapky rozostřovaly obraz. Jen chvíli bezděčně hleděl do prázdna odpolední ulice, než se znovu otočil směrem do středu pokoje. Muž svlečený do půli těla ležel břichem na koberci. Ústa dokořán, jako by chtěl křičet. Vytřeštěné oči. Ruce i nohy pokroucené, nejspíš měl v úmyslu utéct. Dvě střelné rány do zad, třetí se odrazila ode zdi a ulomila kus omítky. Co mohl soudit o pachateli? Protože oběť ležela tváří ke dveřím, pachatel musel stát u okna. Pravděpodobně se znali nebo ho minimálně dobrovolně pustil do místnosti.
Mohlo by se vám také líbit
Vražda v tropech
-
Půl roku samoty – příběh z mrazivé zimy kdesi v horách
Už dávno ten třeskutý mráz přestal vnímat. Tlustý kabát, beranice do čela, silné mozolnaté prsty v kožených rukavicích. Její šálu měl omotanou až k nosu. Nechal si ji, aniž by to věděla. Jen chvíli ji hledala, než to vzdala. Když člověk pálí mosty, nebývá moc trpělivý. Přes záda měl přehozený tlustý vak. Brodil se neprostupnou krajinou, kde široko daleko krom bílé a černých špiček stromů nebylo vidět nic dalšího. Romantika zimní krajiny zhrubla do statického němého filmu. Jen při pohledu na nebe ho uchvátila jasná modř a oslepující paprsky slunce se odrážely ve sněhových peřinách.
-
LOVID – 18. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Co to zkouší? Ona je šílená! Posunula jsem na další fotku. V šoku jsem se málem udusila vlastními slinami. Byla jsem to já. Tehdy, jak jsem měla ty obří holinky. Jak to? Takže madam stála někde poblíž a fotila si nás? Vypadala jsem jako strašák. Vlasy mi čouhaly z pod čepice jako mokré zkroucené šňůry, neupravená, obličej katastrofa, jak pak by ne, když jsem se tvářila katastrofálně: nejvíc právě kvůli těm holinám, ale i proto, že nás tehdy mamka nedobrovolně vytáhla z postele a nutila sbírat ty pitomý mokrý klacky.
-
LOVID – 19. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Vyvolala ve mně pocit viny a nezodpovědnosti. Má pravdu. Jsem naštvaná na Nicky a kvůli tomu by to měla odskákat celá rodina? Navíc to tady všem svědčí a mně se tu taky líbilo, hlavně kvůli Filipovi, a neměla bych se hned vzdávat. Taková přece nejsem! Takže spíš se konečně vzpamatuju a vydám se do útoku. Jsem přece v právu a ona si vymýšlí, takže se to nakonec musí prolomit. A musí vyjít pravda na povrch!
-
LOVID – 20. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Komentářů pod videem a fotkou přibývalo, až jsem je nestačila číst. Ale ani jsem je číst nechtěla! Vždyť co věta, co zkratka, co nenávistný gif, tím víc jsem se cítila příšerněji, absolutně k ničemu, prázdná a nejhorší na celém světě. Už jsem ztrácela i pevnou půdu pod nohama, že jsem opravdu ta nevinná. Vždyť já jsem fakticky proti ní opravdu vystřelila! Dala jsem ji ránu. Tohle je jen důsledek toho, že se neumím ovládat.
-
LOVID – 21. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Mamku popadl gruntovací amok a potřebovala k tomu ještě nějakou další ženskou, protože evidentně uklízení je jen ženská práce a chlapi nemají pro to buňky. Stačí se podívat na bráchův stůl, pokoj nebo skříň. Asi na tom něco bude. Jenže mamku popadl úplně extra crazy amok. My jsme i vyndávaly věci ze skříní: knížky, oblečení a tak, co tam bylo ještě předtím, než jsme přijeli. A vymývaly poličky.
-
LOVID – 22. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Já si zase myslím, že člověk nejvíc pochopí, jak ubíhá čas, když dlouho nikoho nevidí, a pak je překvapený, jak se změnil. Jako Filip. Už to není žádný nějaký obyčejný kluk, ale fakt mu to sluší. Nebo jako jeho babička a děda. Já si někdy taky připadám stará, když vidím, jak udělali nový remake ke Lvímu králi a Aladinovi. Proboha, vždyť to byly pohádky mého dětství! Animované Disneyovky a oni je teď už museli předělat? Nebo když brácha dorostl do nějakého věku, že už byl schopen chápat, tak užasl nad existencí Toy Story a já už měla za sebou všechny tři díly a ne jednou. A nemluvě o hrách. Ty…
-
LOVID – 28. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Náš barák je hned zkraje, ze tří stran nás tedy obklopuje les. Se světem nás spojuje jedna silnice. Hned vedle nás jsou ještě další čtyři baráky, Suchánkovi, NickyS, a pak dva domy, ve kterých nemám ani tušení, kdo tam bydlí, protože tím, že nejsme místní a přijedeme občas, se vlastně známe jen s nejbližšími sousedy. Já vlastně ani netuším, jestli tam někdo doopravdy je, nebo není. A pak se táhne zase les, který rozděluje jakási hájenka, a znovu les a po dlouhém úseku teprve centrum obce, kde je nalepený barák na baráku s malými zahrádkami a lidé si tam vidí až do kuchyně.
-
LOVID – 27. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Viděla jsem, jak z toho má Filip špatné svědomí. Ani já jsem se necítila nejlíp. Chtěla jsem zpátky svůj život a své soukromí a ano, Filip měl pravdu, zašlo to až příliš daleko a to jsme teprve kousek předtím, než umožníme, aby Nicky zjistila, že nejsme takoví nímandi, že jsme o krok napřed, že tohle nejspíš bude pro ni šach mat. Ale co udělá potom? Čeho všeho je schopná? A budu i já v pohodě? Ta, která udělala skoro to samé? Jasně, zveřejním pravdu, ale jak? Natočenou skrytou kamerou... Je to taky vlastně podraz. Kousla jsem se do rtů, abych vydržela. Byla jsem ráda, že tu byli všichni ostatní, hlavně drsná Kačena.…
-
LOVID – 23. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
A já budu ještě raději, až se nám podaří vyhrát nad NickyS, říkala jsem si pro sebe. V tuto chvíli mi sice vadila úplně nejmíň na světě, protože jsem měla plnou hlavu a srdce jen Filipa. Ale kdesi hluboko mě stále drželo varování, abych na to nezapomněla. Já ji můžu ignorovat, ale jestli ji baští víc jak padesát tisíc lidí, tak ti všichni si musí myslet o mně jen to nejhorší. A to se musí změnit! Protože jak známo, to číslo na internetu by akorát tak mohlo jen narůstat. A pak už by se to třeba nedalo ani zvládnout.
-
LOVID – 24. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Jako dítě jsem sníh milovala, teď už z něho neblázním, ale zase na druhou stranu, když přijde v zimě, umím si ho užít. Jednou, dvakrát a pak už se nemůžu dočkat, až bude zase teplo. Poslední týdny je ale obzvláště ošklivě, pořád prší, je i větší zima, říká se, že to je jeden z nejstudenějších březnů za dlouhé období a vrcholem bylo ono sněžení. Když jsme ale seděli na lavičce na autobusové zastávce a odhlédli od mobilu, viděli jsme jak bílé vločky
-
LOVID – 25. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
A pak odešla. Ve zprávě mi přistála fotografie Filipa. Pravá ruka s mobilem ve vzduchu, levou se opíral. Fialové legíny byly vtipné, ale jeho tvář byla nádherná. Bez roušky. Připadala jsem si, jako v nejodhalenější intimitě. Když někoho vídám pořád zakrytého, jen oči jsou mu vidět, ty krásné modré oči, a pak takhle! Někoho, koho miluji. A jeho pohled, vyděšený i vysmátý, ta fotka byla záhadná jak obraz Mony Lisy. V té jedné vteřině, co to Kačka cvakla, ještě nezpracoval celou situaci. Smál se tomu, že má dívčí legíny, že jsme spolu na chatu, že ho sestra přistihla, že se cítil jako král vtipu, ale už měl náběh na to, že tuhle…
-
LOVID – 26. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Když to řekla takhle, tak mě polil studený pot. Mně je šestnáct! Já tahle vůbec neuvažuju! O tomhle. Teď. Proč jako? To snad... Filip je super. Jsem ráda, že je to můj kluk. Ale že bych nakonec patřila do... Vybavila jsem si momenty, než jsme sem jeli. Jak jsem byla v obýváku a naši mi oznamovali, že budeme v době uzavírky na chalupě. A já se bránila, protože jednu z věcí, kterou jsem si jako první představila, byli střelení tlustí důchodci, kteří si pouštějí nahlas dechovku, u toho grilují a hlavně tancují. A že jsem si říkala, že jestli já... jestli já budu mít jednou sto dvacet kilo
-
LOVID – 30. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Normálně člověk chodí s mobilem všude, i na záchod. Taková je prostě doba. Rodiče už nekroutí očima, protože to dělají taky tak. Ale babička má ještě tlačítkový mobil bez přístupu na internet, takže ta to ještě nechápe. Je k tomu hodně vtípků, jeden třeba říká: „Já na záchodě bez mobilu: v koupelně máme 450 dlaždic.“ Nebo fotky, když někdo trůní a v ruce drží šampon a čte si jeho složení ve všech jazycích. Opět: „já na záchodě bez mobilu.“ Tak jsme si zvykli ho mít s sebou, že prostě neuděláme žádnou potřebu, aniž bychom u toho něco nečetli nebo nesledovali.
-
LOVID – 29. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Sklopila jsem vička. Potřebovala jsem tmu, abych lépe slyšela své vlastní myšlenky. Asi není ode mě moc vyzrálé, abych ho takhle přehlížela, když mi vlastně tolik pomohl. Přece mi bylo s ním tak hezky. Jak se tehdy svlékl do plavek a vlezl do toho ledového písáku! Jak jsme se procházeli lesem k Labi! Jak jsme spolu spadli z houpačky a byli celí od bláta. Jak jsme si sedali na lavičku na zastávce, povídali si, smáli se a sledovali Boku no Hero Academia. Jak jsme si pořád psali a volali a sdíleli filmy. Jak mi řekl, že se do mě zamiloval už na základce.
-
LOVID – 31. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Vzali jsme z domova taky dalekohled, o který si původně řekl táta, a nakonec o něj měla zájem celá rodina. Já jsem s ním sic chtěla nenápadně nahlížet Suchánkovým do oken, ale udělala jsem to jen na pár vteřin, protože jednak jsem přes záclony nic neviděla a taky mi došlo, že jsem trapná, ale brácha s tátou objevili daleko zajímavější způsob sledování. Dalekohled dokázal zaostřit i jednotlivé jehličí na vrcholku borovice, kde jsem stěží ze své pozice vůbec dohlédla. Bylo to doslova magické, když se najednou něco tak vzdáleného a
-
LOVID – 32. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
A tak jsme si dali sraz na zastávce, jako vždycky a jeli. První Filip, protože to tu zná lépe a chtěl mi i něco ukázat. Po naší obci není těžké jezdit, jedna rovná silnice, domy, les, domy, les, domy, domy, domy, pole, konec obce. Ale dá se i odbočit. A za hospodou, která už ztratila naději, že se vůbec někdy znovu otevře, dokonce měla jedno okno prasklé a drolila se tu omítka, jsme odbočili doleva, kde už silnice nebyla zrovna moc příjemná, museli jsme dávat pozor, zpomalit, ale na konci nás čekal báječný výhled z jedné mála vyvýšin v této rovinaté krajině.
-
LOVID – 17. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Odpoledne jsem se konečně pustila do toho, co jsem si tak trochu plánovala ještě před příjezdem a to už uběhl týden. Vlastně mě k tomu přivedla mamka. Upravit si pokoj podle svého. Brácha s tátou už ze sebe osprchovali všechnu bílou barvu a čekali, až to v garáži oschne, aby mohli nanosit věci zpátky. Babi vykukovala směrem k nebi, jestli nezačne pršet, ale já jsem ji ubezpečila, že Siri předpověděla pěkné počasí, tak to dobře dopadne.
-
LOVID – 16. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Pozdě večer jsem si po pár nepovedených klicích, krkolomných dřepech a zoufalých sklapovačkách, s nádhernou pletí díky masce z droždí, jejíž aroma o to víc svádělo mou mysl na lívance, psala se Simčou o příšerné NickyS, která za každou cenu musí být středem pozornosti, chce mi ukrást Filipa, ale přitom jí to člověk těžko může vyčítat, když je prostě tak dokonalá. Chci se na ni hněvat, ale pak uvidím tu její hladkou pleť, ty perfektní rady, které mají pomoc nám všem, obyčejným holkám, vidím, jak maká, jak se se všemi znalostmi a zkušenostmi podělí, je pak opravdu hodně těžké říct něco hnusnýho.
-
LOVID – 15. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Ráno zpráva od Koblihy. „Žiješ?“ Čas odeslání jedna hodina ráno. Co mu jako na to mám napsat? Spím, ne? No, taky je pravda, že kdybychom nebyli na chalupě, ale doma, tak je docela pravděpodobné, že bych v tu hodinu ještě byla vzhůru. Scrollovala jsem výš. Aha, on to zkoušel víckrát. Sháněli mě do týmu ve Fortnite s poznámkou, jestli se ještě v páté sezóně jako hodlám objevit. Mé každodenní boje se zúžily do zatím pouhých dvou, co jsem tady.
-
LOVID – 33. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Za chvíli jsem uslyšela známý zvuk přijíždějícího a brzdícího kola. Seskok. Lehký dupot podrážek... Zvedla jsem hlavu. Nicky. Seskákala ke mně, nohy se jí podkluzovaly. Bylo tu taky hodně mazlavého bláta ze včerejšího deště. Chytla mě ze zadu v podpaží a snažila se vytáhnout. Nešlo to, nohy se jí totálně podklouzly a sesupla se na zadek. „Zaklínily se mi nohy,“ řekla jsem. Odmítala jsem s ní diskutovat o tom, proč mě sem srazila, jestliže se v ní tedy najednou hnulo svědomí.
-
LOVID – 34. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Když jsem otevřela oči, chvíli jsem nechápala, kde to jsem, co je za den, co se stalo. Takové to zlomení v čase a v prostoru. Nahlédla jsem do mobilu vedle postele. Byl plný zpráv, hlavně od Filipa. Ostatní ve skupinovce neměli tušení, co se stalo, tak jen tak klábosili a mně tam naskakovala upozornění. Ale Filip to už věděl. Od Jakuba, který si jen tak mimochodem také všiml, že ty boty v předsíni nejsou moje.
-
LOVID – 35. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Když se mě brácha večer ptal, jestli nevyužiju úraz ve prospěch, že bych se ulila ze školy, na chvíli mě ta myšlenka zaujala, ale pak jsem si uvědomila, že klikat myší ještě zvládnu a většinu zápisu dostáváme v powerpointové prezentaci a vlastně ruku budu potřebovat jen pro vyplňování pracovních sešitů na angličtinu, němčinu a pro matiku. A to nějak v klidu dám.
-
LOVID – 14. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Nevím, jak to mají kluci, ale pro nás holky je opravdu to sebeovládání nejtěžší věc. Když jsme zamilovaný, tak bychom se na svýho kluka nejraději pevně nalepily, abychom s ním mohly být pořád, ve dne v noci. Netoužíme po ničem jiném, než po tom úžasném pocitu, chceme jeho pozornost, polibky, úsměv, chceme být na stejný vlně, chceme od něho, aby sršel nápady, kterými by nás stále překvapoval, jsme na měkko i ze sebemenších dárků, chceme spoustu nesmyslů a stupňovat tu hřejivou slast u srdce, ale to je chyba.
-
LOVID – 13. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Stála jsem na podobném místě, protahovala si lýtkové svaly, proběhla kolem mě, uhlazený účes, na kterém se ani vlas nepohnul tak, aby jí byť trochu rozcuchal. V obličeji pořád dokonalá, já už bych byla rudá. Legíny, mikina, rozhodně víc šik než já, i když jsem si už sundala zimní bundu, abych nevypadala jako obří koule, ale za to moje tlustá červená mikina byla spíš radarem pro rozzuřené býky, kdyby tu nějací byli.
-
LOVID – 12. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
A tak jsme spolu ještě chvilku telefonovali. Mluvila jsem potichu, aby mě nebylo po domě moc slyšet. Nevím, jestli brácha poslouchal, nebo třeba mamka s taťkou, to je fuk, chtěla jsem prostě soukromí. Řekla jsem mu, jak jsem v tom viděla hodně spojitosti s dnešní dobou a naší situací. I když nás nevraždí žádní pravěcí tvorové, ti z filmu vypadali něco jako zmutovaní netopýři. A přece už na začátku proběhlo, že koronavirus pochází právě od netopýrů. A příběh byl taky o rodině, co odjela na venkov. Jako my.
-
LOVID – 8. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Filip teda rozhodně vypadá v pohodě a naši i babi, kdyby chtěli, tak by to mohli překousnout. Ale když to prostě nejde, no co no, aspoň si budeme psát na discordu. Udělala jsem pár snímků z grilovačky, poslala je Filipovi a taky do skupinovky, aby ostatní v panelácích viděli, jak si i v takové kritické situaci umíme užívat života. Ach jo.
-
LOVID – 11. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
S Filipem jsem si psala skoro do půlnoci. Žádný Fortnite, Netflix, i když to poslední jsme si slíbili, že se druhý den společně podíváme na jeden film. Jako bychom byli v kině. Budu sdílet obrazovku a přitom pokecáme. Pomalu se z toho stává závislost. Je to teprve třetí den a já se těším na další, až si od něho přečtu zprávy a budu moct odpovědět. Večer se mi usíná při vzpomínce na to, o čem jsme se bavili, jak jsme byli u písáku, jak vlezl do té ledové vody (proboha!), jak má opravdu moc pěkné tělo (kristepane!), a hlavně, jak se hezky usmívá.
-
LOVID- 10. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
„Taky mě zemák nebaví,“ konstatovala jsem. Normálně bych ho vyškrtla z osnov. Nebo! Mám lepší nápad. V hodině bychom měli na očích brýle virtuální reality a cestovali místem, které bychom měli zrovna probírat. A když už teda musíme vědět to hospodářství, tak bychom třeba cestovali i hnědouhelnými doly nebo mezi ropnými vrty a tak. Určitě by to bylo zábavnější vidět nejdelší řeku světa jako z letadla nebo rovnou z člunu a klidně by se včetně proslovu mohla vpravo nahoře ustalovat ta nejdůležitější data. Takový zeměpis by mě bavil! A klidně by takhle mohl probíhat i děják. Procházet se třeba válečnými zákopy nebo se dotýkat gilotiny na pařížském náměstí du Carrousel v květnu 1793
-
LOVID- 9. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
neprůstřelný a přitom pružný a prodyšný. Nejnovější módní trend dvacátého druhého století, doplnění o stylovou roušku. Jsou vidět jen oči, vše ostatní je zakryté. Před viry, před nebezpečným slunečním zářením. Ještě doplnit o brýle a ochrannou přilbu a nic se nemůže stát.
-
LOVID – 7. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
sedm hodin se z přízemí rozproudila hudba. Možná tam řvala dýl, ale mě probrala ze spánku až pár minut po té sedmé. Nahlas puštěné rádio, ale ať hrálo cokoliv, měl by to někdo vypnout, protože já jsem měla v úmyslu jen spát. Nechápala jsem, kdo přišel o rozum a může tohle dělat v nejlínějším dni v týdnu!
-
LOVID – 6. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Babička stejně celou cestu jela s respirátorem na obličeji, ale nevadilo nám to. My jsme si taky nechali roušky. Mamka zářila a Jakub taky. V autě na tabletu ukazoval babičce různé fotky, které nedávaly žádný smysl ani umělecký pohled. Vyfotil skříň a svůj bordel na židli a úspěchy v Minecraftu. Ono to stejně přes ty listy skoro nebylo vidět. To abych nezapomněla: Babička si skutečně sbalila i květiny v květináči a my jsme měli každý jednu na klíně. Vypadali jsme, jako když jsme vykoupili celý zahradnictví.
-
LOVID – 5. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
V jídelně se střídají někteří učni z oboru kuchař a číšník v rámci praxe. A na Kláru se nedá zapomenout. Polila totiž Podivína polívkou. A to dokonale. Nejspíš se na ni podíval tak jako na ostatní holky, takže se pochopitelně lekla a vychrstla mu talíř omylem do klína. Dostala tehdy od své mistrové přede všemi dost vynadáno a pak jsem ji viděla na chodbě brečet. Jenže v tom byla nevinně. Z Podivína mají nahnáno všichni. Proč ten kluk se vždycky musí na holku koukat jako masový vrah, to fakt nechápu. Přitom je prý hodně chytrý. Patří k programátorům a dokonce prý hacknul školní stránky. Přitom místo dvojky z chování dostal pochvalu, protože upozornil na jednoduché chyby našich…
-
LOVID – 4. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
„Budu potřebovat posilu. Kdo se mnou pojede na nákup?“ zeptal se táta. Pochopitelně jsme s bráchou vrčeli. „A nemůže jet mamka?“ snažil se Kuba najít východisko. „Myslím: ještě další posilu,“ zdůraznil táta. „Bude toho hodně.“ To se mi teda strašně chtělo. Nasadit respirátor, takže jsem musela doma nechat brýle, protože při každém výdechu se mi celé zamlží. A táta to vzal skutečně z gruntu. V marketu jsme vypadali jako asijští obchodníci, kteří si kupují zásoby do svého malého obchůdku podle toho, co je v akci. Jenže my brali vše. Deset kilo mouky. „Bude to stačit?“ řekla jsem sarkasticky. „Máš pravdu, vezmu radši patnáct,“ na to mamka. Vtip se nepovedl. Celá krabice těstovin. Brambory. Tři…
-
LOVID – 3. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Takže budu na konci světa, nemám kluka a v noci mě sežerou komáři. Jasně, v tomhle ročním období ještě nejsou. Kdepak! Na naší chalupě je určitě možný všechno. Jsem dokonce ochotná připustit, že tam žije ten nejodolnější celoroční druh. Hlavně právě proto, že hned na kraji pozemku u lesa protéká zakalený potok, obrostlý řasami, na nichž sice na jaře rostou krásné bílé květy, takže vypadají hezky, ale ve skutečnosti by se měly raději celé vytrhávat, protože se v nich drží stojatá voda, naprosto dokonalá líheň pro ty ubzučené potvory. Jenže nikdo se k čištění potoka nemá, já teda rozhodně ne, to by měla být spíš práce pro chlapy.
-
Lovid – 2. kapitola z e-knihy pro YA zdarma
Když se mamka vrátila z práce, našla nás, mě a bráchu, prakticky v podobném stavu, v jakém nás ráno opouštěla. Oba jsme byli v pyžamu, brácha rozcuchaný, já jsem měla vlasy nějak pospínané, aby mi nepadaly do očí, a hlavně byly už taky trochu mastný, měla bych si je umýt, ale doma člověk tak zlenivěl... Oba jsme měli rozházené učení na stole. Jak skončilo vyučování, tak nás to přestalo zajímat. Kdo by to uklízel, když se druhý den jeden nanovo. A oběd taky zůstal v lednici. Nedotčený.
-
LOVID, 1. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Rozkvetlá jarní louka. Jasné tyrkysové nebe. Naprostý klid. Sedím na měkkém polštáři z bílých květů. Blíží se. Přes sluneční jas mu nevidím do tváře, ale přesto moc dobře vím, kdo to je. Usmívám se, protože mi vůbec nic nemůže zkazit tento okamžik. Slyším jeho hlas: „Ty dnes nemáš školu?“ Cože? Prudce otevřu oči. Byl to jen sen? Stejný pokoj jako včera a před týdnem a posledních několik let. A podezřelé světlo v místnosti. Rychle mrknu na hodinky.
-
Obrázky ze Sedmikrásky: říkanky, ukázky pro radost z knížky
Sedmikráska má velmi tenký, a ne příliš dlouhý stonek. Nedá se jen tak svázat. Nechce to. Ale když jsem jich měla už hodně, přiložila jsem kolem nich jakési listí z trávníku a sepnula tou gumičkou. Vypadalo to nádherně. Najednou mi už nebylo tak strašně zle. Měla jsem prostě pocit, že dědovi něco nesu. Těžko se to vysvětluje. Celou cestu autem na hřbitov jsem cítila v srdci zvláštní pálení, jako že jedu přímo za dědečkem a vezu mu dárek. Něco, co měl opravdu rád.
-
Co zase provedli mí bratránci?
Ráno mě do školy vždycky budí mamka. Áda ještě spí v její ložnici a ona po špičkách přichází do mé laboratoře, hladí mě po vlasech a políbí na čelo. Strašně moc se mi to líbí, a tak předstírám, že stále spím, jen abych si to příjemné buzení doušek po doušku vychutnala. Ale ve středu ráno mě probudil hlasitý smích. To se teda ještě nikdy předtím nestalo. Mamka doslova řvala smíchy, až jsem se vyděsila, protože mě to zrovna probudilo z docela akčního snu, ve kterém jsem bojovala s geneticky zmutova
-
Správná dáma by…
Člověk by měl za každých podmínek udržovat dobré a pravidelné vztahy se svými rodiči, nejvíce pochopitelně se svou matkou, protože se mu to jinak vrátí. Jako bumerang. V žádném případě neplatí, že pokud dítě dospěje a odstěhuje se, už všechno ví. To ani náhodou. Maminka totiž vždycky ví vše nejlépe: Třeba jako s tím deštníkem v kabelce. „Každá inteligentní a kultivovaná dáma musí mít ve své kabelce deštník! Přece nechceš pak stát někde jako zmoklá slepice se zplihlými vlasy, zatímco by ti po
-
Jak jsem nepožádal o ruku
Přestože mi kámoši říkali: do čeho se ženeš, jsi blázen a k čemu ti to jako bude, já jsem trval na svém, že Ivu při první vhodné příležitosti požádám o ruku. Přemýšlel jsem o různých netradičních způsobech a romantických místech, abych tomu dal punc jedinečnosti. Prostě tak, jak to holky mají rádi. Takže jsem vlastně nad tím strávil docela dost času, aby mi stejně došlo to, co bylo zřejmé už na začátku: Při pohledu na výplatní pásku to na exotickou dovolenou nevypadalo a stejně tak by se mi
Mohlo by se vám také líbit
Satirický příběh: Jak nevidět dějiny objektivně, když jsme jejich součástí
Radostná zpráva
-
Radostná zpráva
Sem tam už i brzy ráno člověk jaksi tuší, že den bude perfektní. Taky jsem se probudila o půl hodiny dřív, než měl zvonit budík, a to naprosto čerstvá a plná energie. Protože jsem mohla v posteli ještě v klidu ležet a plnými doušky vychutnávat posledních pár desítek minut, proč toho nevyužít. A byl to možná mžik, ale tu dokonalou atmosféru znenadání protrhl otravný zvuk telefonu. Promnula jsem si oči. Volala sousedka. O barák vedle. To by ještě dávalo smysl. Ale jak se stalo, že se čas na disple
Mohlo by se vám také líbit
Satirický příběh: Jak nevidět dějiny objektivně, když jsme jejich součástí
Jak jsem nepožádal o ruku
-
Vražda v tropech
Opírala jsem se o zábradlí, poslouchala šumění moře a zírala na hvězdnou oblohu. Přesně takhle jsem si to představovala: pohoda a luxus. Byl by hřích nevyužít svých zbraní! A Michael si stejně takovou ženskou, jako jsem já, k sobě zaslouží. Tu, která by jako krásný doplněk utrácela jeho peníze. Když vtom mne vyrušily podivné zvuky. Spatřila jsem dvě siluety. V rychlosti jsem nepoznala, o koho se jedná. Nicméně na stěně v odrazu světla jsem spatřila víc, než bych chtěla. Zvednutá paže. A v ní...
Mohlo by se vám také líbit
Podezřelých víc než dost – 2. místo ceny Havran 2021
-
Seminář pro beznadějné
„Tamhle je ještě volné místo. Vidíte, hned za tou paní v těch červených šatech,“ chrlila u dveří zadýchaně jednu větu za druhou urousaná lektorka inženýrka Lachoutová. Schválně píšu „urousaná“, protože jsem si ji původně představovala docela jinak. Nejspíš v dlouhých batikovaných nebo květovaných šatech, trochu hippie a přitom feministka. Sice vysazená proti mužům s ohledem k jejím komentářům na Facebooku, ale přesto s jakýmsi nadhledem stále křehké ženy. Ale tohle byl spíš vyslovený bojkot ženství.
Mohlo by se vám také líbit
Penzion pro zoufalce – ukázka z knihy Past na sňatkového podvodníka
Náš první poslední den
-
Náš první poslední den
Nikdy jsem nebyla stavěná pro traumata. Narodila jsem se totiž za bouřlivého smíchu, který se v tu chvíli odehrával na porodním sále, neboť zdravotní sestra po celý čas vyprávěla historky ze své víkendové narozeninové oslavy. Moje mamka měla ale docela jiné starosti. A kombinace vtipné pointy a kontrakce jí nepřinášela kýžený výsledek, jaký by si příběh zasloužil. Nicméně, kdo by neměl svět rád a netěšil by se na to, co mu přinese, když do něj spadne, respektive vklouzne do náruče lékaře,
Mohlo by se vám také líbit
Seminář pro beznadějné
Penzion pro zoufalce – ukázka z knihy Past na sňatkového podvodníka
-
Deník zoufalé třicítky se čtenářům líbí!
Uběhl měsíc a knížka získává mnoho pozitivních čtenářských ohlasů. Přicházejí fotografie, komentáře a hodnocení na Databázi knih. Mám z nich upřímnou radost. Jsem velmi šťastná a vděčná, že se vám líbí. Smích je kořením života. Pokud vám mohu také trochu "okořenit" váš život, pozvednout koutky a zpříjemnit den, je mi jen ctí. Přeji knížce hodně spokojených čtenářek a čtenářů a vám všem, ať se vám stále líbí. Děkuji.
-
Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným
Babička mě přivítala s otevřenou náručí. Jenže já jsem musel pořád koukat na ty její vlasy. Dostal jsem z toho chuť na pouť, houpačky a kolotoč a pochopitelně na cukrovou vatu. Poté co mě babička umačkala ve svém širokém objetí, začala mou mamku líbat na obě tváře „Nemáte, děti, rozum. Copak nevíte, co se teď děje v Řecku?“ úpěla babička. Děsně mi rve uši, když slyším, jak mé mamce a taťkovi říká „děti“. „Ale mami, v těchhle turistických lokalitách se nedemonstruje,“ řekla moje mamka. No, jen aby.
Mohlo by se vám také líbit
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl
-
Tajemný bílý prášek
V práci jsem si o pauze jen já a Monika vyšly před barák. Květa má teď docela jiné starosti. Trochu závist. Ale tak jednou to snad taky klapne mně. Venku bylo luxusní počasí, jak jen jaro umí nabídnout! A my jsme přitom doposud musely trčet v kanclu! Děs! Kuřáci si každou chvilku u stromu s lavičkami provětrávali plíce. A my nekuřáci trčeli uvnitř za stolem u upatlaných monitorů. Stejně na nich nebylo téměř nic vidět, taky proto, že do nich z velkých oken pražilo slunce. Příhodný stín se objevil
-
Ostré drápy, silná tlapka, následuje rychlá facka
Když jsme si přivezli tygry domů, rozhodně z toho neměli takovou radost jako my. Člověka blaží příjemný pocit, protože kočky, psi a mnoho dalších domácích mazlíčků ho dokážou už na první pohled okouzlit svou osobností, často tím upřeným, zpočátku vyděšeným pohledem a na dotek hebkou srstí, které se touží dotýkat a ani ne tak ze sobeckých důvodů, že mu je to příjemné, ale protože se domnívá, že po tomhle to zvířátko právě touží. Po doteku, po drbání, po lidské dlani. Díváte se do těch lesklých očí
Mohlo by se vám také líbit
Dva tygři tankují super rodeo – Úvod
-
Dva tygři tankují super rodeo – Úvod
Nastěhovali se k nám dva tygři. Pravda, pokud jsou tu mezi vámi zoologové nebo alespoň tací, kteří prošli vzděláním mateřské a základní školy, nejspíš zprvu právoplatně zapochybují o mém zdravém rozumu. Pruhy ještě nedělají tygra. Ovšemže, co by na to potom zebra, že. Rovněž pokud tygr patří do čeledi kočkovitých, neznamená to, že každá kočka musí nutně být také tygr. Inu, bez obav, vím, co se nám usadilo v našem malém dvoupokojáku. Nikdy sice tihle dva nezbedníci nedorostou velikosti tygra, ale
Mohlo by se vám také líbit
Ostré drápy, silná tlapka, následuje rychlá facka
-
Do školy jsem musela běžet, abych to stihla dřív, než zazvoní.
Samozřejmě na mě Fintila házela kyselé obličeje a uvítala mě slovy: „Jdeš pozdě, máš průšvih.“ Ale nebylo zase tak pozdě. Stihla jsem ještě zaparkovat u lavice a vytáhnout si penál, pak teprve zazvonilo. Paní učitelka stejně přichází tak o tři minutky později, to už jsem měla všechno připravené, jen mi žhnuly tváře od toho běhu. Pamatovala jsem si ale, že nesmím Fintile odsekávat, protože jsem se rozhodla být bojovnicí proti protivným lidem, a tak jsem na její větu jen opáčila: „Hezký den přeju!“
-
Trpké trapasy zoufalé třicítky: Váza
Ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Zase další příklad, že kdybych seděla dál na židli, a neměla v úmyslu udělat něco správného v tom nejlepším slova smyslu, možná bych teď nebyla rudá až na... na tom místě, které se setkává právě s onou židlí. Na stole mám vázu. Ve váze je kytka. Jsou to karafiáty, ale to vlastně vůbec není podstatné. Už asi týden mi zkrášlují pracovní místo a za tu dobu uschly asi jen dva drobné kvítky. Šmik. A byly pryč. Ale znáte to: Ta voda po týdnu... už tak nějak... nevoní, že...
-
Slepýš je ještěrka bez nohou
Ukázka z knížky JÁ A ANASTÁZIE, Sedmikrásky pro dědečka (Fragment). Knížka o opravdovém holčičím přátelství, o přírodě, nápadech, volbě povolání (nebo spíš nerozhodnosti, co si vybrat?), o zvídavosti, o šikaně (Proč je ta holka ve třídě tak zlá? Není to nakonec tím, že kopíruje nějaké domácí vzorce?) a o dědečkovi. Co všechno vyprávěl, ukázal a jak inspiroval dětskou mysl. Jednou jsem držela slepýše v ruce. Když jsme byli u dědy, zrovna sekal kosou trávu a zavolal na mě, ať se jdu podívat. "Odnes
-
Zlaté devadesátky s pětipatrovým dortem
Víkend byl super. Jela jsem na oslavu narozenin své prababičky, nepamatuji si z toho sice úplně všechno, ale to podstatné mi v hlavě utkvělo. Teda aspoň doufám. Ono stejně, co si člověk nepamatuje, jako by se ani nestalo. Není čeho litovat, ani si co vyčítat, dokud nepřijde nějaký chytrolín a nezačne vytahovat něco, čeho jste měli být účastni, a nemáte o tom ani páru. Jistě kecá. Jak jinak, že. Předně, ale vážně: Co se dává k narozeninám někomu, když mu je devadesát? Nejenže nemám ani páru o tom
-
Strečová fólie vhodná pro mumie. Tak to JÁ teda nejsem!
Není nad to, když nás kancelářské síly pošlou na čas do provozu, abychom si vážili toho, co máme. Naštěstí po nás nikdo nechce, abychom popadli nástroje a sami něco vytvářeli, neboť by se to jistě minulo s požadavky zákazníka a rozbilo statistiku povolených zmetků. Zejména já, která jsem na manuální práci opravdu dřevo. Raději bych ani nevytahovala vzpomínku, jak jsem si před pár týdny spravovala díru na triku, kterou jsem si způsobila prudkým odtrhnutím od zábradlí. Všimla jsem si totiž, že mě
-
I mistr brilantních nápadů si může natlouct, přesto vyhrát
To se stalo tehdy, když ségra byla ještě těhotná. A já musela dokola poslouchat, jak se strašně cítí , i když vůbec tak strašně nevypadala. (Tak víme, jak to bylo doopravdy, že) „Něco s tím zámkem už musíš udělat!“ křičela tehdy na svýho Jirku. Jenže i když je Jirka ve všech směrech až na pár výjimek víceméně bezchybný, pořád je to manažer a ne zámečník. Seděla na posteli s podmračeným čelem a funěla jako sumo zápasnice po vítězném boji, ačkoliv spíš vypadala jako párátko s přivázaným balonkem
-
Těhotná a pořád dokonalá. Ne to není o mně.
Moje sestra Katka byla vždycky dokonalá. Už jako dítě mohla provést cokoliv. Jak se dospělí zadívali do jejich andělských očí a hezké tvářičky, všechno jí prošlo. Není divu, že jsem vedle ní vypadala spíše jako genetický odpad, podobně jako byl Danny DeVito ve Dvojčatech, i když mezi mnou a Katkou byl přeci jenom nějaký věkový rozdíl. Nicméně hned na první pohled bylo jasné, že jak Danny ve filmu, tak já v reálu jsme tedy oproti našim dokonalým sourozencům nevýznamného vzrůstu a k tomu nijací
Mohlo by se vám také líbit
Strečová fólie vhodná pro mumie. Tak to JÁ teda nejsem!
Správná dáma by…
Zlaté devadesátky s pětipatrovým dortem
-
Deník zoufalé třicítky: Mamka v tom měla vždycky jasno
I když se to snažila často a ne vždy moc úspěšně maskovat. „Holky, až vystudujete, tak se vdáte a pak...“ zasněně vydechla, aby vzápětí zdůraznila, „ale nikam nespěchejte, jasný?“ To abychom si nemyslely, že myslí jen na jedno. Na vnoučata. Snažila se nás udržovat v představě, že je duchem mladá a rozhodně bez předsudků podporuje současný trend užívat si života co nejdéle. A až později zakládat rodinu. Ale nikdo z nás jí to nevěřil. Zejména když se rozněžňovala v blízkosti cizích dětí, kočárků
Mohlo by se vám také líbit
Správná dáma by…
Těhotná a pořád dokonalá. Ne to není o mně.
Deník zoufalé třicítky se čtenářům líbí!
-
Trapas ze střední (Bonusová povídka z Deníku zoufalé třicítky)
doživotně nesmazatelné. Dříve jsem si naivně myslela, že takové situace se stávají jenom v dětství a v pubertě, a jak budu dospělá, pochopitelně vše získá svou úroveň a nic trapného se mi už v žádném případě nemůže stát. Když opominu některé katastrofy, pro které bych si nejraději strčila hlavu do písku a zůstala tam navěky, dokud by mě ten písek celou nepohltil, tak pak se odehrály i takové, které mi nakonec přijdou úsměvné i po tolika letech.
-
„Budeme si hrát?“ vyprskl ten cizí kluk
Páté pokračování strašidelného příběhu Domov ztracených duší. Předchozí díl zde. Byl oblečený jak ze starého filmu a hlavně měl na sobě kraťasy a žádné boty, i když v tom starém domě byla docela obstojná zima. „Co seš zač?“ zeptal jsem se. Vojta se schovával za mými zády, ale moc dobře si toho kluka prohlížel. Ty jeho roztřepané umouněné vlasy a potrhanou košili a špinavé nohy. „Čeněk. Uděláme si branky, jo? A budeme čutat.“ „Počkej, ty jako chceš s tímhle tady hrát fotbal?“ „Jasně, kopanou. Copak to neumíš?“ „O to nejde. Ale kde ses tady vzal? Vždyť tady přece nikdo nebydlí. A nikdo sem nesmí,“ divil jsem se. „To bych se mohl zeptat…
-
Náhle jsem uslyšel zvláštní zvuk z horního patra
Čtvrté pokračování strašidelného příběhu Domov ztracených duší. Předchozí díl zde. „Co je to?“ Vojta se ke mně ještě víc přitiskl. . „Asi vítr. Je tam přeci jenom to rozbité okno. Po včerejší bouřce. Pojď se tam podívat.“ Možná se ve mně probudilo trochu sebevědomí. Už bylo na čase. Ta věc s klíčem a zabouchnutými dveřmi se určitě vysvětlí. Dveře se mohly zavřít průvanem. A ten klíč? Netuším. Nevím! Třeba nějaký mechanický zámek? Nesmysl. Nevím. To se vysvětlí, určitě se to vysvětlí. Chodbu v horním patře oddělovaly troje dveře. Jen jedny ale byly otevřené dokořán. Do nich jsme vstoupili. Přivítala nás široká místnost, nejspíš jídelna. Velký dřevěný stůl, ale jen tři židle, velká…
-
A tak jsme se vydali do toho domu
Vzal jsem za kliku. Branka byla zamčená. Ale všiml jsem si, že laťka u plotu je uvolněná. Strčil jsem do ni rukama. Moc to nešlo, jen tolik, aby dovnitř mohli proklouznout dva kluci.
-
A taky nejsem žádný prcek, abych se bál strašidelných historek
Říká se, že je v něm asi dvacet pokojů. Nad hlavními dveřmi je napsáno MDCCCL. To je římskými číslicemi rok, kdy byl dům postaven. 1850. Povím vám, co jsem všechno slyšel: Tehdy prý jedna zámožná rodina skoupila několik místních levných pozemků a nechala zde postavit obrovský dům s krásnými okolními zahradami. Vypadal by skoro jako zámek, kdyby měl nahoře věžičky, ale měl jen obyčejnou šikmou střechu.
-
O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl
Janička se tedy jako správný chovatel potkanů neprojevila. Kdybych ji měl oznámkovat, tak by dostala čtyři minus. Ale pořád to asi bylo lepší než vloni, kdy nám Macka hlídala paní Lázníčková. To se děly věci! Sotva jsme tehdy zaparkovali kufry do chodby, už zvonila za dveřmi s klecí omotanou nějakým hadrem.
Mohlo by se vám také líbit
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným
-
Šťastné a veselé v Adventním kalendáři
Nahlédněte do povídky, která byla publikována v Adventním kalendáři povídek pro zimní nečas (Brk 2021) Když se mě holky v kuchyňce zeptaly, co bych si přála k Vánocům, pokrčila jsem rameny a tvářila se chladně. „Copak ty doopravdy nic nechceš?“ propichovaly mě pohledem. „Je ještě brzy,“ vymlouvala jsem se. Ale věřte si tomu, když z regálů vykukují vánoční trháky a reklamy křičí na poplach, abychom včas objednávali. Marně jsem si namlouvala, že to se mnou nic nedělá, že stejně skončím v pyžamu pod peřinou, pustím si romantický film a schroupu pytlík brambůrek. Žádný salát, kapr, ani stromeček! Je mi třicet a bydlím sama. Jsem prostě jen dospělá samostatná ženská, které se nechce za…
-
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Zařehtání koně je vyrušilo. Na zlomek vteřiny na sebe pohlédli a uskočili do křoví. Brzy ke kašně dorazili čtyři muži se čtyři koňmi a na každém z nich byly zavěšeny dva měchy z telecí kůže. Nabrali do nich vodu a sami také hojně pili. A svítili!
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 3. část
Tajemství Ztraceného města – 2. část
Tajemství Ztraceného města – 1. část
-
Tajemství Ztraceného města – 3. část
okrádali je, pro zlatý zub nebo šperk se rvali a pak vykopali velkou jámu, kam všechny naházeli jako shnilá jablka. Když je zakryli zeminou, v těch místech nezbylo po životě ani památky. Ani kříž do země nezapíchli, ani modlitbu nepřečetli. Nikdo neměl nad nimi slitování.
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Tajemství Ztraceného města – 1. část
Tajemství Ztraceného města – 2. část
-
Tajemství Ztraceného města – 2. část
Čtení na pokračování. Předchozí díl zde.Kde jsme skončili? Eric vykřikl: „Jenže já vím, kde je Ztracené město!“ Rytíř mu obratem zakryl ústa. „Psst, zbláznil ses? Tohle je nebezpečné. Všichni tady do jednoho jsou už šílení. Za taková slova tě mohou rozsápat. Nikdo si tu neudrží zdravou mysl. Taky vím o Ztraceném městě… “Takže víš, kde se nachází?“ “Nejen to, byl jsem tam.“ „Ale já taky!“ Jejich pohledy se setkaly. Chlapcův nadšený, že může sdílet dojmy z návštěvy něčeho tak zvláštního, opájeného mýty, a Flagranův plný podivných rozpaků. Napadla ho téměř paranoidní myšlenka. „Za co tě uvrhli do věčného žaláře?“ zeptal se opatrně. „Nevím, vážně netuším. Jednoho dne mě svázali a hodili…
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 1. část
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Tajemství Ztraceného města – 3. část
-
Tajemství Ztraceného města – 1. část
Snažil se zadržet ostny svých kovových rukavic, co mu síly stačily, ale kameny se mu jen pod rukama drolily. Visel ve dvoumetrové hloubce z útesu, kam ho srazila pomsta boha uragánu. Bůh si myslel, že své dílo s úspěchem dokončil. Usoudil tak podle Flagranova křiku a následného hluku, který způsobil dopad valících se balvanů. Ale rytíř Flagran se spíš jen jakousi vrtkavou štěstěn
Mohlo by se vám také líbit
Tajemství Ztraceného města – 2. část
Tajemství Ztraceného města – 4. část
Tajemství Ztraceného města – 3. část
-
Často jsou uši zpychlých na upřímná slova hluchá
„Jak jistě víš, bratříčku,“ jednal s ním, jako by snad Honorus byl mladším hloupým chlapcem, i když na svět přišel právě o dvě minuty dříve. „Doposud se nikomu nepodařilo tu krvežíznivou potvoru zabít. Kdokoliv, kdo se s ní setkal, zaplatil svým životem. Jediný, kdo v boji dlouho směle vytrvával, byl rytíř Bellator z 16. století, který nakonec stejně podlehl. Podle legend způsobil té bestii řadu zranění, ale ona jeho tělo roztrhala na kusy
Mohlo by se vám také líbit
Geniální plán, zlá myšlenka a spiklenecká odveta
Odhaleni ze stínu před světem
Království loutek
-
Nenávist se snadno druží a sílí s každým člověkem
bylo možné jedině přes obloukové průchody na první pohled připomínající jen jedny z mnoha vstupů do budov, jejichž těžké kovové dveře se zavíraly až teprve v pozdních hodinách a posléze znovu otvíraly po šesté ranní. Tento postup byl zaveden, aby se zabránilo vstupu cizích nebo nežádoucích osob. V noci na náměstí vždy vládl naprostý klid a ticho k uctění památky hrdinů zapomenuté války.
-
Oběť hněv nenasytí a bohy nesmíří. S každou další jen roste chuť…
Avarus se rozhodl uspořádat ke svým čtrnáctým narozeninám první bojové slavnosti s názvem „Zabij si svou chobotnici“, které se měly od té doby konat každý rok ve stejný čas. Nechal vyrobit na desítky kostýmů ve tvaru nenáviděné nestvůry, do nichž pak jeho sluhové oblékli caprapusy, což jsou místní hojně rozšířená zvířata. Vypadají jako zajíci s velkýma ušima vlajícíma dozadu. Na čele mají dva menší růžky a na nohách kopýtka a velcí jsou asi jako středně vysoký pes.
Mohlo by se vám také líbit
Království loutek
Často jsou uši zpychlých na upřímná slova hluchá
Nenávist se snadno druží a sílí s každým člověkem
-
O tom, jak jsem zakotvil u babičky Vodněnky
Ukázka z knížky Tajemství dědečkova deníku Naši se mají. Zatímco oni si odletěli na Kefalonii, já jsem musel zakotvit u babičky Vodněnky v Přelouči. Moje babička, které na hlavě roste cukrová vata, se jmenuje Albína Vodněnská. Tak se totiž jmenovala i moje mamka za svobodna. Teda ne Albína, ale Eva. Vodněnská. Jakmile babičce její černé havraní vlasy zbělaly, rozhodla se pro ráznou změnu svého zevnějšku. Svou hlavu možná nezodpovědně svěřila dceři paní Kacafírkové, která bydlí o dva bloky vedle. Vodněnka nejspíš nemá čuch na lidi. Každému přece musí být hned podezřelé, že když se někdo dobrovolně obarví nazeleno a navíc mu z hlavy do všech stran trčí bodliny, nemůže to…
Mohlo by se vám také líbit
Můj táta je pan profesor Klídek s ručením omezeným
O tom, jak paní Lázníčková rozpůlila stůl
-
Bratři jiných očí
V dalekém Orbisu, v ostrovní zemi, jejíž břehy lemovaly zvláštní, jinde na světě nevídané, „děravé“ hory, žilo podle posledního sčítání na tři miliony lidí. Protože byli odděleni od zbytku světa, tvořili bez výjimky všichni obyvatelé místní domorodci.
