-
„Budeme si hrát?“ vyprskl ten cizí kluk
Páté pokračování strašidelného příběhu Domov ztracených duší. Předchozí díl zde. Byl oblečený jak ze starého filmu a hlavně měl na sobě kraťasy a žádné boty, i když v tom starém domě byla docela obstojná zima. „Co seš zač?“ zeptal jsem se. Vojta se schovával za mými zády, ale moc dobře si toho kluka prohlížel. Ty jeho roztřepané umouněné vlasy a potrhanou košili a špinavé nohy. „Čeněk. Uděláme si branky, jo? A budeme čutat.“ „Počkej, ty jako chceš s tímhle tady hrát fotbal?“ „Jasně, kopanou. Copak to neumíš?“ „O to nejde. Ale kde ses tady vzal? Vždyť tady přece nikdo nebydlí. A nikdo sem nesmí,“ divil jsem se. „To bych se mohl zeptat…
-
A tak jsme se vydali do toho domu
Vzal jsem za kliku. Branka byla zamčená. Ale všiml jsem si, že laťka u plotu je uvolněná. Strčil jsem do ni rukama. Moc to nešlo, jen tolik, aby dovnitř mohli proklouznout dva kluci.
-
A taky nejsem žádný prcek, abych se bál strašidelných historek
Říká se, že je v něm asi dvacet pokojů. Nad hlavními dveřmi je napsáno MDCCCL. To je římskými číslicemi rok, kdy byl dům postaven. 1850. Povím vám, co jsem všechno slyšel: Tehdy prý jedna zámožná rodina skoupila několik místních levných pozemků a nechala zde postavit obrovský dům s krásnými okolními zahradami. Vypadal by skoro jako zámek, kdyby měl nahoře věžičky, ale měl jen obyčejnou šikmou střechu.
-
V naší obci stojí jeden velmi podivný dům
Vstupujete do strašidelného příběhu pro děti. Knížka DOMOV ZTRACENÝCH DUŠÍ jistě získá vaši pozornost, protože v sobě skrývá mnohem víc než se na první pohled může zdát. Opuštěný podivný dům se zvláštními obyvateli a těžkou minulostí…. Zase jsem ho soustředěně pozoroval a přemýšlel, jak bych se jen mohl dostat dovnitř. Ten zvláštní dům mě lákal odjaktěživa. Na první pohled na něm možná nenajdete nic neobvyklého až na to, že je oproti ostatním skutečně obrovský. Mezi lidmi se říká, že uvnitř straší a žijí zlí duchové. Ale kdo by takovým báchorkám věřil! Jenže když je člověk slýchá odmalička, je to pro kluka něco jako výzva. Možná, když jsem byl menší, naháněl…
