S Filipem jsem si psala skoro do půlnoci. Žádný Fortnite, Netflix, i když to poslední jsme si slíbili, že se druhý den společně podíváme na jeden film. Jako bychom byli v kině. Budu sdílet obrazovku a přitom pokecáme. Pomalu se z toho stává závislost. Je to teprve třetí den a já se těším na další, až si od něho přečtu zprávy a budu moct odpovědět. Večer se mi usíná při vzpomínce na to, o čem jsme se bavili, jak jsme byli u písáku, jak vlezl do té ledové vody (proboha!), jak má opravdu moc pěkné tělo (kristepane!), a hlavně, jak se hezky usmívá.