Rozkvetlá jarní louka. Jasné tyrkysové nebe. Naprostý klid. Sedím na měkkém polštáři z bílých květů. Blíží se. Přes sluneční jas mu nevidím do tváře, ale přesto moc dobře vím, kdo to je. Usmívám se, protože mi vůbec nic nemůže zkazit tento okamžik. Slyším jeho hlas: „Ty dnes nemáš školu?“ Cože? Prudce otevřu oči. Byl to jen sen? Stejný pokoj jako včera a před týdnem a posledních několik let. A podezřelé světlo v místnosti. Rychle mrknu na hodinky.